Tkaní mochil (tradičních tašek)
Tvoření mochily je pro ženy spirituální práce, zobrazuje poznání a vědomosti indiánských žen trvající po dlouhá staletí. Tyto tašky jsou jako knihy života. Mochila je takový diář, ve kterém je vepsáno každodenní prožívání ženy při její tvorbě.
Tradičně se na mochily od Arhuaků nepoužívají žádná barviva, chovají různě barevné ovce.
Každá mochila je plna poselství posvátných geometrických tvarů.
Pradávné kosmologické tvary ve vzorech jsou vepsány každým uzlíkem.
Žena tvoří mochilu průměrně 3 měsíce, v každé volné chvilce, kdy nepotřebuje obě ruce k práci. Dokonce i za chůze či po tmě. Po mém údivu, jak toto dokáží, mi přišla jednoduchá odpověď: "To prostě cítíme"...
Malé arhuacké holčičky se ji učí dělat již od 4 let. Svou první mochilu pak věnují nejvyšší spirituální autoritě kmene (šamanovi), který je v Kolumbii nazýván mamo.
Výroba mochil je čistě ženskou záležitostí, žena je k tomu vedena od malička a každá žena je i velmi hrdá na to, pokud je označena za dobrou pletařku. Což je také jeden z aspektů, kterého si všímají také budoucí potencionální manželé. Význam některých tvarů, které se často objevují na vzorech mochil, je nabitý symbolikou významnou pro jejich kulturu. Vyrábí se i mochily s pruhovanými vzory z agáve, jiné s propracovanými vzory z bavlny či vlny.
Mochila je především symbolem, který identifikuje z hlediska kultury toho, kdo ji vyrobil nebo kdo ji nosí. Dále je pak i pracovním nástrojem a nedílnou součástí oděvu. Krása, symbolika i praktičnost se snoubí v nedílný celek, propojený se základními koncepty indiánské kultury. Mochila je tkaná z vláken vlny, bavlny či agáve (fique). Tkanina se vyrábí za pomoci kostěných, dřevěných či kovových jehel, vyrobených samotnými indiány. V současnosti spíše zakoupených na trzích v sousedních osadách.
Mochila se tká ve tvaru spirály, za použití různých typů stehů, které se odrážejí na jejích vzorech i pružnosti, a to ve směru vertikálním, horizontálním či vertikálním a horizontálním zároveň, podle toho, k čemu se bude používat.
Podle využití mochil je můžeme rozdělit do tří hlavních skupin:
- Chigekuanu - používá se k nošení věcí osobní potřeby (svítilny, peněz a dalších věcí) a nikdy nesmí zůstat prázdná. Pokud člověk jí a má ji přitom na sobě, nemůže mu jen tak zůstat viset na těle, aby byl zachován respekt vůči Stvořiteli a musí si jí přehodit dozadu na záda.
- Yoborumasi (mochila de poporo) - nosí ji dospělí muži, kteří konzumují koku, visí jim na krku nebo na paži.
- Ziyu (mochila de coca) - v této mochile se uskladňují sušené nebo pražené lístky koky. Je malá a nosívá se uvnitř mochily 2. typu (yoborumasi).
Ženy nosívají mochilu zvanou tutugavu, která se dříve nosila zavěšená vepředu na těle a zdobila se barevnými proužky, dnes ženy mochily nosí přehozené křížem přes ramena a zdobí je různými vzory, podobnými těm na mužských mochilách.
Existují i další typy mochil zvané "mochilones"(velké mochily), které slouží k přenášení nákladu na hřbetu zvířat. Vyrábí se z agáve, jelikož její vlákno je více pružné a trvanlivé. Arhuakové nepoužívají koše a vše, co musí uskladnit nebo přenášet, dávají do těchto velkých mochil.
Tkaní mochil po technické stránce
Mochila se vyrábí tak, že nejprve se začne kulatým dnem, jehož velikost odpovídá velikosti otevřené dlani ruky pletařky. Poté, co je hotový základ, se pokračuje s pletením "těla" či válce, který musí dosahovat obvodu kružnice zvětšeného o dva prsty, přičemž v horní části mochily její okraj uzavírá celé "tělo". Nakonec se vytvoří držadlo či popruh mochily, který musí odpovídat vzdálenosti mezi loktem a zavřenou pěstí nebo vzdálenosti mezi jedním a druhým ramenem měřené přes hlavu.